Robert Standing Bear - Žítková 29. 6. 2012

Bílé Karpaty, vesnice Žítková, nedaleko slovenských hranic - krávy, boží muka, boží příroda, klid... Přijedeme brzy ráno, a tak se procházíme směrem k horám ponořeným v mracích, ale brzy se otočíme, abychom přišli včas na začátek setkání.

Areál bývalých kasáren v lese. Lidé se pomalu sjíždějí. Z auta vylézá šaman, mohutný chlapík s bílými vlasy svázanými do cůpku, s mušketýrskými vousky. Vypadá spíše jako Sean Connery než indián, ale budiž. Lehce nahrbený 60ník má na sobě oblečenou mikinu s motorkářským logem na zádech, když ji svlékne, vyloupne se triko s indiánským motivem na hrudi. Zatímco Češi a Češky se na trávě často zouvají, indián chodí i v 30stupňovém horku v kanadách. Zdraví nás s širokým úsměvem třetích zubů, dolní jako by mu chyběly. Usmívá se pěkně a vtipkuje. Při seznamování se dívá člověku pozorně do očí. Hluboko. Jako by něco hledal. Uvědomím si, že to nejdůležitější na tom starém muži, není, jak vypadá, ale že má Sílu. Síla z něj sálá. „Vy nemáte někoho napodobovat,“ řekl mimo, „Vy jste v této zemi aboriginci, domorodci, jak my říkáme „první lidé“. Hledejte své kořeny, ne cizí.“

Jsme celý den venku, jenom s přestávkami na jídlo. Vládne pružný indiánský čas, který klouže k hodinovému skluzu. Setkání začíná obřadem zapálení ohně – mají to udělat ženy, poučuje nás indián, muži přitom stojí za nimi, aby je podporovali, a potom sami udržují oheň. Potom nás šaman učí zpívat jednoduchou, ale krásnou ohňovou píseň. Kruh Sdílení – stojíme v kruhu a zpíváme. Maminky s malými dětmi, muži. Oheň musí hořet po celou dobu setkání kmene, nesmí vyhasnout. Kdo ho bude strážit? Zeptá se náčelník. Když vidím, že se nikdo nehlásí, zvednu ruku a vidím, že se hlásí i Michal. Náčelník přijde k nám, s pohledem upřeným do našich očí nám stiskne ruku a poděkuje.

Kolem je spousta mladých žen s malými dětmi, protože akce je zaměřena na výchovu. Ale o výchově se moc nemluví v „talking circle“, protože to nejdůležitější pro indiány jsou rituály iniaciace, kdo jimi neprojde, neví vlastně, že už není dítě, a neumí se proto chovat jako muž či žena. Sedíme hodiny ve vedru, náčelníkovi to nevadí, po obědě se odstěhujeme do stínu k silnici. Tu a tam některá žena kojí. Děti neruší, i když je jich snad 15, většinou si klidně hrají na louce a prolézačkách, mimina připnutá na těla matek jsou v klidu. Jako v každé správné indiánské vesnici tu pobíhají pořád nějací psi.

Zpěv indiánského popěvku nás má spojit v kmen. Povídání v talking circle trvá hodiny. Mluvícího dřívka se chápou hned na začátku chvatně ti, co mají mnoho na jazyku – hlavně muži, po mužích mluví i ženy. Na téma komunita zní z hlasů některých žen i mužů spíše pochybnosti. Některé vyslovují pochybnost, zda vůbec je možné tady vytvořit zde v Česku teď komunitu.

Po každém českém projevu se ujme slova Stojící medvěd a dlouho mluví, přesvědčivě. "Komunita," řekne a bere do ruky jakousi kapradinu, "je toto". Utrhne jeden lístek. Komunita je všechno kolem vás, příroda. Země je vaše matka, kameny jsou vaše babičky a dědové...Slunce a měsíc, hvězdy, nebeští lidé a mravenčí lidé jsou vaši bratři a ochraňují vás, sledují vás. Když chcete ulomit větvičku, utrhnout květinu, nejprve se jí představte a požádejte o souhlas, teprve když souhlasí, utrhněte. "Toto je vaše komunita," zdůrazňuje šaman a drží v ruce rostlinu s mnoha lístky. Ukotvení v přírodě, v předivu přírodních jevů.

Šaman ukazuje, že pro muže není důležitý věk, ale Síla, kterou vyzařuje. Vnímám, že je to velmi silný muž. Čerpá magickou energii z přírody, z nebe a ze země, z tradic svého kmene, které jsou staré tisíce, desetitisíce let. Proč jsme my Češi všechno tak ochotně zapomněli? Šaman si je ve všem velmi jistý. O ničem nepochybuje. Neříká: „myslím si, možná“. Všichni přítomní Češi mi vedle něj připadají nevýrazní a slabí, i ti muži, kteří jsou zde nejsilnější a sebevědomí. Chybí nám magická energie z Nebe i Země, z každého stébla a broučka. Chybí nám magická Síla předávaná z generace na generaci.

Obřad dýmky
Nejvíce na mne zapůsobil rituál dýmky při západu slunce. Stáli jsme na kopci v půlkruhu a měli si něco přát, vložit své přání do srdce a šaman poté každému ťukl na srdce dýmkou a foukl mu do tváře dým. Uložil jsem si do srdce přání – spojit se s Duchem. Napadne mne to spontánně. Jen tak. Na závěr si všichni podáváme ruce, rituálně, tak, že poslední člověk obejde celou řadu přítomných. Připomíná to tanec. Něco končí. Je to dojemné. Velmi lidské. Stojí přede mnou ženy, které jsem dosud viděl jen z dálky, některé obejmu, přicházejí muži. Většinou lidé řeknou „ahoj“ a podají si ruce. S každým člověkem se loučím nějakým slovem. Přesto si myslím, že kmen nelze vytvořit rituály, byť starými a původními, ale tak, že lidé se vzdají svého ega a teprve pak mohou splynout v jeden organismus, kde každý doplňuje každého. V noci spím ve spacáku u ohně, vlastně nespím, moc to nejde. Lidé dlouho mluví o všem možném a já mám lehký spánek. Nakonec je nás strážců ohně asi šest. Hvězdy nad hlavou. Země pode mnou. Padající hvězda. Myslím, že jsem si přál lásku. Ráno jsem zasněžený popelem. Ptáci zpívají. Ostatní ještě spí. Odcházím jako první. Je pět hodin. Jdu dospat do kasáren.

Autor: Jirka - Blueheart

fotky Michala Čagánka ze setkání s Robertem Standing Bearem